Můj příběh

Jsem jeden z těch lidí, u kterých je možnost, že by se skamarádili s finančním sektorem absolutně minimální. Příklon k pomáhajícím profesím, dětem, svoboda a nezávislost jako klíčová životní hodnota. Nevychodil jsem ekonomku, práci jsem si vždycky volil hlavně podle toho aby mě bavila. Nejlépe se cítím v zelených kalhotech a nejradši se budím v lese.
Odjakživa let jsem vedl (a pořád vedu) skauty,  vždycky jsem se dost zabýval hodnotovými soudy toho, co je a co není morální, správné, přijatelné. Zkrátka k profesi finančního zprostředkovatele jsem nikdy netíhl. Ostatně pokud jde o jakékoliv zprostředkovatele, nebo poradce - tím spíše ty finanční - přirozenou reakcí inteligentního člověka je ostražitá opatrnost. Vždycky jsem to tak měl. A vlastně mám dodnes.

Měl jsem kamarády, kteří začali s finančním poradenstvím blbnout. Zblblo je to. Semlelo. Lákali mě, nenalákali. Přestali jsme se bavit. Neuměli mluvit o ničem jiném. Pohrdal jsem. Možná jsem neměl. Semletí, zlomení. Dobří lidé dotlačení ke zlodějině. 

Když mě oslovili v roce 2014 (jiní lidé, jinam), šel jsem tam. Sebejistý, zlomyslný a s jasným úmyslem. Vynadat. Naplivat do obličeje. Věděl jsem co budou říkat, na co budou lákat a jaké finty použijí. Jenže jsem se pletl. Změnila se snad doba? Možná to byla jen náhoda. 

Co jsem slyšel bylo věcné a logické. A když jsem odcházel, byl jsem zmatený. Protože pro svůj spravedlivý hněv jsem nezískal žádnou munici. Ten den jsem nikomu nevynadal. Ona služba člověka stojícího mezi institucí a člověkem - ten mezičlánek, který bývá v mnoha případech absolutně nadbytečný - tu dávala smysl. Nejspíš až tehdy jsem pochopil jak je ta služba designovaná. Nebo by měla být. A přišla mi geniální. Užitečná. Důležitá. To, spolu s příslibem časové variability a možností být flexibilní otec, ve mě zvedlo chuť to zkusit. Navzdory veřejnému mínění. 

Stalo se to

To je ale celkem fuk. Tím mezičlánkem mezi bankami, pojišťovnami a lidmi jsem už čtvrtý rok. Dělám finanční plánování, zprostředkování, poradenství chcete-li. Nezlomil jsem se, nesehnul, nepokřivil. Na to jsem hrdý. Měl jsem svá základní pravidla a dával si velký pozor na to, abych při své práci nepošlapal to, co je pro mě důležité. 

Mám klienty nadšené a věrné, i takové se kterými jsme si nerozuměli. Jsem profesionál, ale nehraju roli kravaťáka, protože duší kravaťák nejsem. Nejsem rutinér s dvaceti lety praxe, ale zdaleka nejsem ani nováček. Mám nemálo zkušeností, ale zůstávám pokorný, protože se člověk má pořád co učit.

S lidmi jednám neformálně a s otevřenými kartami, protože já bych vyžadoval totéž. 

Chci přinášet proaktivitu, ne jen reagovat

Teď se snažím o to, abych se ze škatulky prodavač (pojišťovák, hypotékař, cokoliv...) přesunul do škatulky poradce, systematik, plánovač. 

Lidé za mnou přichází ve chvíli, kdy mají problém, řeší nějakou situaci anebo kdy si nevědí rady.  Já chci, aby za mnou přicházeli ve chvíli, kdy nic neřeší, problém nemají a nic nepotřebují. Protože tehdy můžu udělat to nejdůležitější. Připravit, nastavit, předejít.

Vysvětluji, že člověka, jako jsem já nepotřebujete ve chvíli, kdy chcete koupit byt. Potřebujete ho mnohem dříve. Nemám lidi tahat z bryndy, ale bryndě předcházet. Nemám jen odpovídat na otázky, mám otázky klást. Takové, které si lidé sami nepoloží, ačkoliv by měli.

Tam vidím svoji práci. Tam se snažím dostat.